A zase auto.
Nechápu to. Pokaždé, když jdu touhle ulicí, která se stáčí do té, kde bydlím, potkám nějaké auto. Vždycky. Přitom tu žije sotva deset rodin a silnice končí malým kruhovým objezdem, odkud se dá zase jen vrátit zpátky. Vždyť je to jen vesnice – žádná hlavní trasa, žádný provoz. Dokonce mám pocit, že ta auta ani nepatří lidem, co tu bydlí. Je to celé nějaké divné.
Minule jsem stál opodál a pozoroval ulici dobrých třicet minut – nic. Ale jakmile jsem do ní vkročil, objevilo se auto.
Poslední dobou mi to vrtá hlavou čím dál víc. Dokonce jsem se o tom zmínil dvěma kolegům v práci. Podívali se na mě trochu zvláštně a nervózně se zasmáli. „Taková hloupost,“ říkali. Určitě je to jen náhoda. Asi si myslí, že se mnou není něco v pořádku.
Dnes ráno jsem to zkusil znovu. Vyšel jsem dřív než obvykle a šel tou samou ulicí. Bylo ještě šero, ptáci se teprve probouzeli a v okenních rámech se leskly kapky rosy. Pořád jsem si opakoval, že to je jen náhoda. Že když čekáš auto, dřív nebo později nějaké uvidíš.
Ulice byla tichá, jen někde daleko štěkl pes. Když jsem došel k místu, kde se silnice mírně svažuje, ucítil jsem zvláštní klid. Skoro jako by mě někdo přestal pozorovat.
A pak, přesně jak jsem čekal – auto. Malé, stříbrné, úplně tiché. Přijelo z ničeho nic, pomalu projelo kolem a zmizelo za rohem. Všiml jsem si, že mělo stejnou poznávací značku jako to z minulého týdne. Nebo mi to tak aspoň připadalo.
Když jsem se vrátil domů, přemýšlel jsem, jestli by nešlo zjistit, komu patří. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, proč bych to dělal. Co bych tím dokázal? Možná by bylo lepší to prostě nechat být.
Jenže když teď zavřu oči, slyším to tiché bzučení motoru. Vždycky se ozve, když si vzpomenu na tu ulici.
Další den jsem zašel na obecní úřad. Paní v kanceláři nejdřív zakroutila hlavou – jaká hloupost, říkala pohledem. Ale pak se zarazila, chvíli něco hledala v papírech a nakonec mě odkázala na krajský úřad, prý se to může týkat dopravního odboru. Ten má na starosti kraj, ne obec.
S pocitem, že se moje detektivní práce přece jen někam posouvá, jsem šel domů. Cestou zpátky přes už zmiňovanou ulici mi znovu zkřížilo cestu auto. Tentokrát jsem byl připravený – vytáhl jsem blok a zapsal barvu: červená. Chtěl jsem si poznamenat i značku a typ, ale nedokázal jsem je přesně rozpoznat. Nějak mi to uniklo, jako by se auto měnilo, když jsem se na něj díval. Zůstal jsem tedy jen u barvy.
Když jsem se snažil vybavit si další detaily, napadlo mě, že jsem se nikdy nepokusil zahlédnout řidiče. Nikdy.
Termín slyšení na krajském úřadě, kde sídlí i dopravní odbor, jsem měl až za měsíc.
Ten měsíc utekl zvláštně. Chtěl jsem na ta auta zapomenout, ale nešlo to. Každé ráno i večer jsem slyšel to známé bzučení motoru, i když jsem byl třeba v koupelně nebo v posteli. Někdy jsem měl dojem, že ho slyším v hlavě.
Když jsem konečně dorazil na krajský úřad, cítil jsem zvláštní klid, skoro až úlevu. Všechno tam působilo stejně jako na každém úřadě – bílé zdi, plastové židle, tabulka s čísly. Když jsem přišel na řadu a vysvětlil, proč jsem přišel, úřednice se podívala do monitoru a řekla:
„Ano, to bude ten provozní úsek, co vám byl přidělen.“
Nevěděl jsem, co tím myslí. Zeptal jsem se, jaký úsek a proč zrovna mně. Řekla, že to neví. Že to určil systém. Že se to občas stává, když někdo bydlí na konci trasy. Nabídl jsem, že bych se klidně přestěhoval o dům dál, ale jen pokrčila rameny:
„To by asi nepomohlo. Ten úsek by šel s vámi.“
Chvíli jsem stál a nevěděl, co říct. Nakonec se ke mně naklonila a tiše dodala:
„Víte, oficiálně bych tohle vůbec neměla říkat, ale mám známou na vyšších místech. Ptala jsem se jí, jak to vlastně funguje. Prý ten systém posílá objednávky lidem v určitém okruhu, kteří vlastní auto. Vždycky pro každého obyvatele zvlášť. Ti lidé se pak podle rozpisu střídají a projíždějí kolem ve chvíli, kdy to systém vyhodnotí jako vhodné.“
„A jak se o tom dozvědí?“ zeptal jsem se.
„Mají aplikaci. Napojenou na centrální síť. Ta sleduje vaši polohu a vypočítává vzdálenost od určeného bodu. Když jste přesně v té vzdálenosti, přijde signál řidiči, který má zrovna službu. A ten projede. Prý podle nějakého vzorce, který kdysi navrhl matematický úřad.“
„A proč?“
„To už nikdo neví,“ řekla tiše. „V evidenci je jen poznámka: aktivní pohybový stimulátor – individuální režim.“
Podívala se na mě, trochu lítostivě, trochu unaveně.
„Možná by bylo nejlepší, kdybyste si na to zvykl,“ dodala. „Systém se neruší. Jen se udržuje.“
Když jsem odcházel z úřadu, napadlo mě, že až dorazím na tu ulici, zase projede auto.
A skutečně – sotva jsem vkročil na její začátek, z dálky se ozval známý zvuk motoru. Pomalu se přibližoval, jako by přesně věděl, kde jsem.Projelo kolem mě tiše, bez jediného pohledu, a zmizelo za zatáčkou.
V tu chvíli mi došlo, že ten okamžik byl přesně takový, jaký měl být.